Čeština

Čeština je pro nás zpravidla jazykem, který příliš nehrotíme. Je to přeci jen náš mateřský jazyk, domluvíme se jím tedy bez problémů… tak proč se jím dal zabývat, když existuje tolik dalších jazyků, které se můžeme naučit?

My věříme, že má smysl zabývat se jakýmkoli jazykem (tím mateřským nevyjímaje), i proto jsme se do tohoto článku rozhodli zahrnout právě jazyk český.

Obsah článku:

  • základní informace o češtině,
  • význam,
  • zajímavosti.

 

Základní informace o češtině

Čeština patří do rodiny západoslovanských jazyků a vyvíjet se začala během 10. století z praslovanštiny. Nejstarší česky psanou větu datujeme do roku 13. století a spojujeme ji se Zakládací listinou litoměřické kapituly z roku 1057 – ona pověstná věta se na dokument dostala později jako přípisek. Za nejstarší česky psanou knihu pak považujeme Kroniku trojánskou.

Dalšími důležitými milníky pro češtinu pak jsou:

  • –15. století – reforma pravopisu, zavedení diakritiky (Jan Hus),
  • století – České národní obrození (Josef Dobrovský, Josef Jungmann, Jan Evangelista Purkyně a další).

V dnešní době česky hovoří odhadem 13 milionů lidi, z toho 10 milionů ovládá češtinu jako mateřský jazyk.

Úředním jazykem je samozřejmě v České republice, dále pak v Evropské unii. V rámci úředních jednání lze užít češtinu i na Slovensku – stejně jako existuje možnost užití slovenštiny pro úřední styk na území naší republiky.

Mimo to existují i česky mluvící oblasti v dalších zemích – to zejména z důvodu mnoha emigrací nejen v minulém století. Takové oblasti jsou třeba v USA, Kanadě, Německu či Rakousku.

Jak všichni jistě víme, zapisuje se latinkou, která mimo jiné obsahuje i spřežku ch. Od řady dalších jazyků se dále liší užitím diakritiky.

Cizincům na češtině obvykle dělá problémy zejména oblast gramatiky, tedy skloňování (máme 7 pádů), časování a vcelku volný slovosled. Problémová v oblasti výslovnosti (i pro Slováky) je pak hlavně hláska ř.

 

Nářečí

Přestože jsme malá země, nemá ani zde jazyk pouze jednu vrstvu. Nářečí v oblasti České republiky se dělí na 4 skupiny, a to na:

  • českou nářeční skupinu,
  • středomoravskou (hanáckou) nářeční skupinu,
  • východomoravskou (moravskoslezskou) nářeční skupinu,
  • slezskou (lašskou) nářeční skupinu.

 

Každá ze skupin má svá specifika a další podskupiny, to by ale bylo na samostatný článek. Tady tedy jen zmíníme, že pod českou nářeční skupinu patří obecná čeština, která je zároveň interdialektem.

 

Čeština a slovenština

Není asi žádným překvapením, že právě tyto dva jazyky jsou si blízké, koneckonců jsme nějakou dobu tvořili jeden stát. Podobnost je často přirovnána podobnosti mezi americkou a britskou angličtinou.

Čech si se Slovákem tedy víceméně rozumí, samozřejmě ale může nastat situace, kdy k porozumění tak úplně nedojde. I při kontaktu s úřady v obou zemích tedy lze, jak již bylo ostatně zmíněno výše, komunikovat jak v češtině, tak i ve slověnštině.

 

Proč je čeština důležitá

Češtinu jsme si tedy představili, teď ale zpátky k zásadní otázce… proč bychom se jí měli věnovat?

Můžeme samozřejmě argumentovat s tím, že jsme se v této zemi narodili z nějakého důvodu a je třeba patřičně oceňovat všechny její atributy, včetně právě českého jazyka. Je to svým způsobem pravda, ale samozřejmě nemůžeme po každém chtít, aby byl zarytý vlastenec.

O něco podstatnějším důvodem může být třeba to, jak vypadáme před ostatními. Měli bychom umět správně rozlišit, kdy vhodně užít kterou vrstvu jazyka (tedy např. nemluvit v celostátním televizním vysílání sprostě), stejně jako je více než žádoucí zvládat psaný projev bez větších chyb. Zvládáme to ale?

Těžko soudit takto celoplošně, ale když se podíváme na některé výsledky státních maturitních zkoušek, zjistíme, že úspěšnost u didaktického testu z češtiny je nižší než u testů z cizích jazyků. To je samozřejmě pozitivní s ohledem na naše očividné schopnosti v cizích jazycích… Nevypovídá to ale o nás něco méně pozitivního? To je k zamyšlení.

 

A které české kulturní počiny bychom měli alespoň znát

Samozřejmě nesmíme opomenout nespočet kulturních počinů v naší mateřštině. To i proto, že spousta lidí se čemukoli českému skoro až cíleně vyhýbá – literatuře, hudbě i filmům. Někde hluboko v nás je zkrátka občas zakořeněno přesvědčení, že všechno české není dost dobré.

Těžko říct, odkud toto přesvědčení pochází, není od věci si ale připomenout, že to tak určitě není. Jistě, Babička není čtení pro každého, ale na našem území toho vzniklo mnohem více a dovolíme si tvrdit, že každý si zde může najít něco svého.

 

Literatura

Babičku a vlastně celé dílo Boženy Němcové připomínáme ještě jednou, protože ať se nám to líbí, nebo ne, jedná se o významnou část naší kultury. Nakonec díla Boženy Němcové nemusíte jen číst, některá jsou i zfilmována a Babiččino údolí koneckonců můžete navštívit i osobně. My můžeme ještě doporučit třeba novou minisérii popisující autorčin život.

Významných autorů ale bylo mnohem více. Karel Jaromír Erben (pohádky, Kytice z pověstí národních), Karel Havlíček Borovský (Král Lávra, Epigramy), Jan Neruda (Povídky Malostranské), Jaroslav Havlíček (Petrolejové lampy), Jaroslav Hašek (Osudy dobrého vojáka Švejka), Bohumil Hrabal (Ostře sledované vlaky), Arnošt Lustig (Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou), Ladislav Fuks (Spalovač mrtvol), Ota Pavel (Smrt krásných srnců) …

Kdybychom měli zmínit každého důležitého českého autora, byli bychom tu skutečně dlouho. Ukončíme to tedy Jaroslavem Seifertem (Maminka), jenž roku 1984 obdržel Nobelovu cenu za literaturu a bratry Čapkovými (Karel – R.U.R., Josef – Povídání o pejskovi a kočičce), kteří světu přinesli mnohem více než jen roboty.

 

Film

Český film si většinou spojujeme s těmi klasickými českými komediemi, které buď milujeme, nebo nesnášíme. Pojďme si ale připomenout, že české filmy nejsou jen Pelíšky.

Věděli jste třeba, že tři české filmy získaly Oscara? Konkrétně to byly:

  • Obchod na korze (1965, Ján Kadár, Elmar Klos),
  • Ostře sledované vlaky (1966, Jiří Menzel),
  • Kolja (1996, Jan Svěrák).

Nominovány pak byly Lásky jedné plavovlásky (1966, Miloš Forman), Hoří, má panenko (1968, Miloš Forman), Vesničko má středisková (1986, Jiří Menzel), Obecná škola (1991, Jan Svěrák), Musíme si pomáhat (2000, Jan Hřebejk) a Želary (2003, Ondřej Trojan).

 

Hudba

Vypisovat české interprety tady nebudeme, protože v hudbě mnohem častěji platí, že se člověku buď líbí, nebo nelíbí, přičemž velmi často o tom nerozhodují ani tak její slova, jako spíše melodie.

Chtěli bychom vám jen připomenout, že české texty se nám mnohem lépe zpívají (protože jim zkrátka zaručeně rozumíme) a v naší oblasti je možná zná i více lidí. Rozhodně tedy stojí za to alespoň ty nejznámější skladby znát.

 

5 zajímavostí o češtině

Teorie a apelů už ale bylo dost, pojďme se v závěru podívat na několik zajímavostí o našem rodném jazyce.

 

1.    Nejobtížnější jazyk na učení?

Jsme o tom přesvědčeni, dost možná ale i proto, abychom se cítili lépe, že takový jazyk umíme. Ve skutečnosti ale čeština není úplně nejhorší. Myslíte si, že našich 7 pádů je děsných? Existují jazyky, které jich mají 14, někde jsou to dokonce celé desítky.

 

2.    Ne až tak moc živý život

Ze základní školy všichni asi víme, že podstatná jména mužského rodu se dělí na životná a neživotná. Uvědomili jste si ale někdy, že slovo život je vlastně neživotné?

 

3.    Řekněte ř

Pokud to zvládnete, jste ve světovém měřítku vlastně výjimeční. Hlásku ř má totiž jen a pouze čeština.

 

4.    0,3 % internetových obsahů je v češtině!

Vypadá to sice jako velmi malé číslo, ale podle této statistiky jsme v pořadí třeba před Dánskem nebo Norskem.

 

5.    Samohlásky jsou pro slabochy?

Jako poslední zajímavost jsme si vybrali právě tu týkající se samohlásek. Řada cizinců se totiž pozastavuje právě nad tím, že některá naše slova se bez nich obejdou. Vlk, blb, krk, prst, smrk… žádný problém!

Další příspěvky o světových jazycích: